Prince of Persia: The Sands of Time
Prince of Persia: The Sands of Time
DOWNLOAD HRY: ZDE
Zatímco původní hra vystačila se záchranou princezny ze spárů tyranského vezíra, Sands of Time přistupují k příběhu velkoryseji. Náš princ vstupuje na scénu při velkolepém obléhání nepřátelského paláce, který slouží zároveň jako příjemný tutoriál. Nepřátelé většinou zmírají pod palbou katapultů a hráč se tak pozvolna sžívá s přehledným ovládáním (o něm níže) a poprvé se seznamuje s novým stylem. Hlavní zvrat nastává s ukořistěním Písků času, přízračných přesýpacích hodin, jejichž sílu mladý princ uvolní magickou dýkou, která ostatně hraje v celé hře klíčovou úlohu. Jak už tomu bývá, vítr rozfoukal prokletý písek po celém paláci i jeho okolí, měníce vše živé v nemrtvé; ovšem vyjma prince a sličné princezny, kteří jsou se s Písků času úzce spjati. Zápletka obecně nehraje v Sands of Time, stejně jako v předchozích dílech, první housle, avšak dodává zbytku hry nezaměnitelný pohádkový nádech. Plošinovky vrací úder
Podobně jako s příchodem hypermoderních tří rozměrů pomalu vymizely adventury, měla situace podobný dopad také na plošinovky. Ty se jednoduše nedokázaly přizpůsobit lidské orientaci v prostoru (tím spíše, když je prostor promítán na placku monitoru) a s ním spojenému ovládání. Vítr se naštěstí obrací tím správným směrem a Písky času tak představují řemeslně skvěle provedený comeback žánru takového, jaký si pamatujeme z dob dávno minulých. Tam, kde v jiných akcích tvoří skákání, ručkování nebo posouvání beden pouhé minoritní vystlání akční složky, přebírá Prince štafetu a naopak souboje jsou jen občasným vyvrcholením akrobatických eskapád. Výborné implementace se dostalo občasným puzzlům. A to nejen těm založeným na zvláštních mechanismech, ale zejména těm souvisejícím s prostorovou orientací nebo spoluprácí s princeznou, o níž bude řeč dále. Nejedná se však o typicky zákysové situace, řešení je vždy nasnadě a většinou spočívá pouze v posunutí bedny na správný spínač nebo dosáhnutí táhla uvolňujícího cestu dále. Plynulost svižnější než tekuté písky je tím zaručena, na druhou stranu se tak hra dostává někam na hranici patnácti hodin čistého hracího času, což při dané kvalitě a neotřelosti zamrzí.
Femme fatale na orientální způsob se přibližně ve čtvrtině hry stane křehká, avšak nikoliv bezbranná princezna. Kromě toho, že při soubojích kropí nepřátele lukem a místy dojde k jejímu jízlivému špičkování s princem, hraje klíčovou úlohu právě při mnoha puzzlech. Její působení je nicméně automatické - tu proleze škvírou ve zdi a z druhé strany otevře bránu, tu zase zatáhne za vzdálenou páku. I tak je ale jako jedna z mála NPC zdrojem příjemného zpestření v pustých zdech paláce.
Princ z Matrixu?
Ačkoliv Písky času přímo surfují na vlně profláknutého matrixového stylu, kdy princ s lehkostí polystyrenového panáka pobíhá po zdech a přistává na ramenou protivníků, výsledek nepůsobí nijak překombinovaně. Prince dává hráči maximální kontrolu nad každým pohybem. Kliknutí pravého tlačítka myši za běhu podél zdi přenese prince brilantně do horizontální polohy, magická dýka zase propůjčí časově omezené zpomalení dění v okolí. Velmi užitečným se stane rovněž navrácení času zpět o několik vteřin, jenž se v kontextu s ukládáním hry toliko na (jinak poměrně častých) záchytných bodech stane neocenitelným pomocníkem. Jak počet možných opakování a zpomalení času, tak míra princova života se navíc s přibývajícími zářezy na dýce nebo s nalezením roztroušených zrnek Písku v zájmu alespoň minimálního vývoje postavy zvyšuje, což vyvažuje mírně stoupající obtížnost v závěru hry.
Jak jsme již naznačili, souboje tvoří pouze malou část celé hry, navíc se s ubíhajícím časem dostávají ještě více do pozadí. To je paradoxně možná trochu škoda, neboť jejich spád a především vizuální prezentace je vskutku okouzlující. Ovládání při boji s více protivníky je vyřešeno velice přívětivě a princ tak s vervou pingpongového míčku tančí od jednoho nepřítele k druhému nejen po zemi, ale také vzduchem.
Grafika tisíce a jedné noci
Hra okouzluje především pohádkovým laděním barev a architekturou, v jejichž podání kontrují úchvatným nočním oázám a tajným snovým úrovním monumentální exteriéry paláce nebo olbřímí propasti jeskyní, ve kterých hráč okusí vratkost krápníků vyrůstajících z vysokého stropu.
Ovládání
Mírného přiškrcení však doznala myší ovládaná kamera, jíž nelze pohybovat volně a omezuje se většinou jen na otáčení v horizontální rovině. Jen občas fiktivní svěrák povolí volnější rozhled, ovšem většinou hra sama vybírá nejvhodnější úhel záběru. Chůze charakteru totiž není na pohybu myši závislá, což z počátku působí poněkud zmateně zejména v momentech, kdy kamera zabírá scénu šikmo a není tak jasné, která klávesa je přiřazena tomu kterému směru. Naštěstí je zde přítomna pomocná hůlka v možnosti výběru alternativního pohledu nebo pohledu z vlastních očí, který je více než užitečný při prozkoumání okolí bohatého na klíčové římsy, plošiny, spínače a hrazdy nejrůznější podoby a tvaru.
To, na čem hře z počátku ubírá mírná dezorientace kamerou, je vyváženo propracovaným ovládáním samotného prince. Jednotlivé pohyby, ať se již jedná o skákání, častý běh po zdech, ručkování nebo šplhání po sloupech, na sebe naprosto plynule navazují. Není tak třeba dlouze hledat pozici, odkud lze doskočit na danou římsu nebo plošinu. Negativním účinkem se sice stává mírná přímočarost a nevelká obtížnost hry, což na druhou stranu zaručuje nepohasínající spád téměř po celou dobu hraní.
Drobným nedostatkem tak kromě místy nepřehledného ovládání zůstává fakt, že jsou Písky času hrou na jedno zahrání. Absence multiplayeru či jakékoliv jiné přidané hodnoty nijak nenutí hru znovu spouštět, ovšem i tak by nový Prince neměl v žádném případě upadnout v zapomnění.
čeština
(Tazající, 5. 5. 2008 19:12)